Mystery
O Mystery již něco víte z úvodní strany našeho webu a teď trochu hlouběji, kvantový mysticismus.
Již od roku 1905 kdy Albert Einstein vyslovil myšlenku, že částice se mohou zároveň chovat jako vlny a naopak, je vědcům jasné, že popis poměru v mikrosvětě nebude tak snadný, jako je tomu v případě našeho viditelného makrosvěta.
Z experimentů prováděných na urychlovači v CERNu vyplývá mimo jiné i fakt, že částice mění své chování v závislosti na existenci či neexistenci pozorovatele. Z toho vyplývá, že prvky mikrosvěta existují spíše ve formě potenciálních možností, než v podobě reálných objektů, jak jsme tomu zvyklí z našeho světa.
V momentě, kdy se pozorovatel zaměří na konkrétní částici či informaci, začne tato teprve existovat, čímž vyloučí možnost existence ve svých jiných formách. V tuto chvíli nabude pozorovatel dojem, že daná částice v konkrétním čase a místě opravdu existuje. Ve skutečnosti však existuje pouze pro něho, jiní pozorovatelé si mohou vybrat jiné stavy a formy té stejné částice, na které se zaměří a tedy pro sebe aktivují.
To nás jistě postaví před otázku, co je to vlastně objektivní realita. A co mi to má přinést do každodenního života? Změna paradigmatu od počátku kvantového mysticismu je zřejmá.
Lidstvo prošlo technologickou revolucí, nyní jsme přešli do etapy spirituální revoluce. Konec galaktického roku a zvýšení šumanovy rezonance planety země vede ke zvýšení vibračního vzorce u lidí a všeho na teto planetě. A už se dostáváme k tomu, co je to realita. Zvýšení vibrace (vln a částic), vede k osobnímu růstu všech, je potřeba se napojit na proud života a nepohlížet na realitu jen racionálním úhlem pohledu. Přechod z role oběti k tvůrci.
Když prostor kolem nás interaguje s našim pozorováním, s naší myslí. Je obrovsky důležité ovládat svojí mysl a emoce. Subjektivní pozorovatel v přítomnosti se stává vědomím tvůrcem. Hmota se skládá z atomů a molekul, které určitým způsobem vibrují a ve spektrum elektromagnetické energie se podle různých frekvencí a vibrací diferencují na světlo. Vše okolo nás je oceán informací. Celý náš vesmír drží pohromadě proto, že má v sobě zabudovanou inteligenci. Vědomí, to vědomí co je v každém z nás. Nezapomeňme, že za nás tu práci na sobě nikdo neudělá.
Dědictví z bájné Atlantidy
Před přibližně 10 000 lety se ve vlnách oceánu potopila Atlantida a my se stali jejími dědici. Dlouhý pochod atlantských uprchlíků se dal tehdy do pohybu směr na východ. Vzali s sebou pouze jen to co se dalo jen lehce přepravit: své vědění. Protože v každém směru vynikali nad domorodci z Eurasie, se jim jevili jako bohové při nejmenším jako andělé. Usídlili se a vyprávěli o Atlantidě. Ti kteří se dostali do Indie, zvětšovala tam moudrost véd. Časem byl Atlantský původ až na několik nevysvětlitelných zlomků pamětí, zapomenut.
Vědění se ovšem vývojem různých kultur vrátilo, přežití Persii, Babylon, Egypt, Řecko, Řím a Španělsko zpět na západ. Existuje tajná cesta předávání atlantských tradic. Je to tradice grálu. Vypátrat zeměpisnou cestu grálu je těžké už právě proto, že vede tajně. Kněží z Atlantidy předali tajemství grálu Keltům, od nich ho převzali Germáni, kteří ho znovu předali dnešním nositelům grálu, Slovanům.
Všechny západní ostrovy jsou zbytky Atlantidy nebo byly předmostí při atlantské katastrofě. Irsko zelený ostrov na západě je pravděpodobně zbylou částí potopeného kontinentu. Anglie poukazuje na říši Atlantidy, ultimátum Thule, antickém názvu pro Island. Národy v severní a východní Evropě mohli své vzpomínky na Atlantidy uchovat v relativně čisté podobě, jen málo ovlivněné cizími kulturami, jako to bylo v případě těch, kteří táhli dál na východ. Staré vědění o Atlantidě se předávalo z generace na generaci, i když tomu člověk jen těžko rozuměl. Přesto by nám z těchto poznatků mnoho nezůstalo, kdyby ve 13. století nezachytil pergamen jeden islandský sběratel staré básně o bozích a hrdinech své vlasti. Tato sbírka se nazývá Edda.
Široký oblouk Indogermánů se tak rozprostírá mezi Indií a Islandem, mezi Vedou a Eddou. Je to Islandská sbírka básní nebo písní, ostatně jediná, která jedná o tak mocných tématech, jako je kosmologie a zánik světa. A vypráví nám o runách. Můžeme Eddu chápat trochu jako germánskou knihu moudrosti, zvláště když nemáme nic jiného. Kdo si ji přečte tak cítí jak mu pradávná moudrost proudí tělem a ví, že v rukou svírá pradávný klíč od Atlantidy. Eddu můžeme interpretovat jako Eh-du, znamená již stále tu, věčně tu, takže pravopis. A skrze tento pravopis runy našeptávají. Slovo runa znamená tajemství, tajná porada, hlasování a rada. Tento význam nacházíme ještě ve slovech raunen (šeptat) a Raun (tajné hlasování).
Biskup Vulfila, který ve 4. století přeložil Bibli do gótštiny, přeložil řecké slovo mysterion (tajemství) jako runa. Runy nejsou pouhými písemnými znaky, ale znamenají mnohem více. Každá runa má svojí fonetickou hodnotu a ta je důležitější, než písmeno jakožto optický znak. Zvuk proniká do těla hlouběji než obraz. Pro práci s runama je absolutně nevyhnutelné, aby se runy nazývali nahlas jejich jmény. Jméno runy je stejně tak osobní jako je jméno člověka. Každá runa žije, je osobností, ba více, individuem. Runy jsou základní stavební složkou reality. Z psychologického hlediska můžeme runy chápat jako archetypické struktury. Jsou strukturami skutečnosti, které na úrovni reality nacházejí tvar a výraz. Podle Eddy je tento aspekt run patrně tak starý, jako svět sám.
